Praha 1, Sklady zabaveného majetku

Kastalusgasse 11

Haštalská 790/11.

Sklad 22, 22a 22b, 22c, 22d, 22e, 22f, 22g.

Původní majitelé: Hynek a Eugenie Schwarzovi.

Pečící trouby elektrické, brýle, alpakové předměty, elektrické přístroje, fotografické přístroje, domácí a kuchyňské potřeby, chladničky mechanické, umělecké předměty, měřící nástroje a technické předměty, optické přístroje, hračky, polní kukátka, dalekohledy, plynové masky, housle, globusy, gramofony elektrické, gramofony kufříkové, gramodesky, kytary, kinematografické snímkové aparáty, kinematografické projekční aparáty, elektrické sporáky, elektrické vařiče, inhalátory a irigátory, lednice elektrické a plynové, podložní mísy, mandolíny, loutny, foukací harmoniky, mikroskopy, termofory gumové a plechové, rýsovací potřeby, psací stroje kancelářské, psací stroje kufříkové, psací stroje slepecké, divadelní kukátka, teploměry vnitřní, teploměry koupelnové, teploměry lékařské, zvětšovací přístroje, tahací harmoniky, citery, mandly, elektrické pračky, dekorace – sběr, obrazy obyčejné, sklo (použité skleněné předměty), porcelán, domácí nářadí, plynová topná tělesa.

Treuhandstelle vznikla z rozkazu Ústředny pro židovské vystěhovalectví 13. října 1941 a byla největším oddělením působícím při Židovské náboženské obci v Praze. Náplň činnosti tohoto oddělení byla naznačena již dobou jeho vzniku. O tři dny později odjel z Protektorátu Čechy a Morava první transport židovských obyvatel, jehož cílovou stanicí bylo ghetto v Lodži. Po deportovaných osobách v protektorátu zůstaly opuštěné domácnosti, jejich vybavení zde původní vlastníci museli zanechat a odkázat Ústředně pro židovské vystěhovalectví (v srpnu 1942 přejmenované na Ústřední úřad pro uspořádání židovské otázky v Čechách a na Moravě). Evidencí a správou vybavení opuštěných bytů byla pověřena právě Treuhandstelle. Počet těchto domácností se postupem času pochopitelně zvyšoval, což vedlo i k nárůstu agendy tohoto oddělení.

Hlavní náplní činnosti Treuhandstelle byla evidence a správa movitého majetku deportovaných osob. Její zaměstnanci vybírali na seřadišti od osob zařazených do transportu klíče od jejich bytů, evidovali veškeré věci v těchto bytech zanechané, označovali je transportním číslem jejich původního majitele a takto „zpracované“ movitosti pak odváželi do speciálních skladů určených k jejich uložení. Ve skladech pak docházelo k dalšímu třídění věcí a k jejich oceňování. Tyto činnosti museli z rozkazu Ústředny vykonávat zaměstnanci Židovské náboženské obce.

Různé sklady uchovávaly majetek různého druhu a kvality. Existovaly sklady uměleckých předmětů, knih, šicích strojů, potravin, porcelánu a skla, rukavic, plynových sporáků, hudebních či lékařských nástrojů a mnohé další, jejichž specializace se vytvářela postupně v souvislosti se vzrůstajícím objemem předmětů, které bylo nutné spravovat a evidovat. Zvyšující se počet opuštěných domácností vedl k nutnosti navýšit i počet skladů, ve kterých se movitý majetek deportovaných osob uchovával. Na konci roku 1941 disponovala Treuhandstelle pěti sklady, nicméně již v únoru 1942 vzrostl jejich počet na 19. Na konci roku 1942 spravovala Treuhandstelle již 56 specializovaných skladů, ve většině případů zřízených v objektech původně patřících obětem nacistické perzekuce.